http://carolina.fsv.cuni.cz/archive-cs/Carolina-C-No-292.txt
Od doby, kdy se mor tohoto moralizování zažral do těla české politiky, neprobíhá rozprava mezi politickými partnery, nýbrž se vede lítý boj mezi dobrem (to jsme my) a zlem (oni). A v boji za dobro jsou, jak známo, povoleny všechny politické, policejní a špiónské metody. Nakonec i v mezinárodních vztazích se do říše zla posílají dávky dobra v podobě náloží explodujících ve školách a nemocnicích.
Při analýze komunistického režimu stále převládá snaha zdůrazňovat jeho represivní charakter. Takovýto přístup je ale metodologicky nesprávný, protože nedokáže vysvětlit, proč se pro komunistickou myšlenku nadchly miliony lidí na celém světě a především: proč mezi těmito miliony bylo tolik příslušníků inteligence a vůbec vyšších vrstev, tedy lidí, kteří rozhodně netrpěli hmotnou nouzí.
Most people would consider radical libertarianism and communism polar opposites: The first glorifies personal freedom. The second would obliterate it. Yet the ideologies are simply mirror images. Both attempt to answer the same questions, and fail to do so in similar ways. Where communism was adopted, the result was misery, poverty and tyranny. If extremist libertarians ever translated their beliefs into policy, it would lead to the same kinds of catastrophe.
Ostrakizace jedné části obyvatel vedená moralizujícími pohnutkami vede k paradoxně k opačné reakci, než si strážci dobra představují – lidé se nezmění pod vlivem výčitek a navozování pocitu viny, protože prostě mají jinak rozložené hodnotové vnímání (například pocit bezpečí a sociálních jistot je pro ně víc než absolutní svoboda podnikání a slova). Mají jiné priority a mají je dle svého povahového založení zcela oprávněně. Jejich přirozený sklon zachovat si pocit vlastní důstojnosti a svébytnosti je zákonitě pod ideovým tlakem postupně nasměruje proti „správné vedoucí ideologii“.
Třídní boj, který skončil identifikací dělníků s existující konzumní společností, je třeba nahradit novým bojem – bojem za zrovnoprávnění okrajových identit, tedy těch, které se systému nepodařilo znormalizovat.
Evropa prožívá obrovský paradox: Je zároveň kontinentem s nejvyšším soukromým majetkem na světě a zároveň kontinentem, který má největší problémy s vyřešením krize svého veřejného dluhu.
Horních deset procent nejbohatších, kteří vlastní 60 % veškerého majetku, vlastní zároveň z velké části i státní dluhy v podobě dluhopisů. V podstatě jsou nejbohatší domácnosti dost bohaté na to, aby si koupily veškerý veřejný majetek v Evropě.
Ve své aktuální knize „Economism: Bad Economics and Rise of Inequality“ přisoudil James Kwak primitivní víru v trhy jako v moudré stroje, které produkují společensky optimální výsledky, konzervativním think tankům, které platí korporace a bohatí. Určitě má částečně pravdu, ale takováto propaganda pocházela z intelektuálního modelu, který byl skryt v centru ekonomie dlouhou dobu – a pořád tam je jako vysoce ceněný přístup.
