Mašín a Bandera
„Ale stejně nechápu, proč na tom Banderovi Ukrajinci lpí jako na hrdinovi i dnes, když mohou položit důraz třeba na význačné kozáky. Jak nejsem znalec historie, tak by mě celkem zajímalo, jestli se vůbec někde mimo nejautoritativnější režimy udrží teroristé jako národní hrdinové. Předpokládám, že se dá na terorismus za národní suverenitu nahlížet také jako na zcela zoufalý fenomén, který na druhé straně znamená, že ten boj za samostatnost prostě vyhrát nemohou, i když chtějí.“
Historie je vždy také předmětem politiky jako součást kolektivní paměti. Což je často rozumné, neboť vývoj dal za pravdu některým názorům současníků a my ji víme „kam to vedlo“. Je jedním ze stavebních kamenů ideologií. Označuje se to jako politika paměti.
Lidé si úplně nevybírají své historické neuralgické body. Některé vyvstávají jako kontroverze mezi politickými oponenty, neboť jejich příběh v sobě má nějaký morální paradox, na kterém se definují postoje přítomnosti.
Slouží jako šibolet tvého politického postoje. Kdy na otázku, kterou příběh klade, odpovíš jedním způsobem, posune tě to do tábora, který tento bod vykládá podobným způsobem.
Každá ideologie musí mít nějaké takovéto body (a vůbec ne pouze historické ) , možná bych i řekl, že je její struktura je tvořena takovýmito body. Morální paradox uvnitř příběhu slouží jako šibolet. Bez nich by jedna strana byla zaměnitelná s tou druhou a nebylo by sporu.
Zkusme srovnat Banderu a bratry Mašíny. U Mašínů je odboj poskvrněn vraždou, kdy podřezali svázaného strážníka jak dobytek při svém odboji proti diktatuře. Vražda neozbrojeného občana, který byl ovšem v tom okamžiku reprezentací moci, generuje paradox toho, že vražda je vražda, ale je vražda na tyranovi hříchem? Není. Vražda Heydricha žádnou kontroverzi nevyvolá. Na tu jsme právem hrdi. Zde ovšem vyvstává problém s povahou diktatury. Je diktatura tak hrozivá, že i vražda lokálního četníka kdesi, je oprávněným odporem proti tyranovi? Přirozeně, česká pravice bude spíše tvrdit, že ano, protože přeci to byla absolutní zlo, levice spíše, že ne.
Pak i, když o nich konstruuješ příběh, jeho přirozenou součástí bude i to, že byl nějak ztělesněním režimu. Jako příklad mi dovol tohle videjko Paděvěta v svém pořadu o Mašínech, kde Petr Brzoukoupil čte obsah přísahy příslušníků SNB. (https://www.stream.cz/krvava-leta/protikomunisticka-odbojova-skupina-bratri-masinu-jak-probihalo-prepadeni-sluzebny-snb-v-celakovicich-324787)
Proč by měla být nějaké přísaha vůbec relevantní v případu vraždy? Co s tím má vůbec co do činění? Když jsi na levo, tak skutečně tam je pro tebe souvislost je zanedbatelná, ale když jsi napravo, tak přísaha reprezentuje onu mašinérii diktatury. Reprezentuje celý trs logických souvislostí, které z četníka vytváří viníka či válečného nepřítele, a tudíž je to ok. (vynechme teď, že zabítí svázaného zajatce je válečný zločin).
Když generál Pavel skládal své vojenské přísahy, v nich se taktéž ukazovaly podivuhodné věci. Pokud bychom tedy na něj uplatnili logiku tohoto konkrétní příkladu ve videu, pokud by si zabil před rokem 1989 pana Pavla, klidně by to mohlo být dobro.
No, a teď máš o řád komplexnější věc s Banderou. Pokud si položíš stejnou otázky tímto stylem jako u Mašínů, jen místo jednoho četníka máš statisíce lidí, patrně by si měl dospět k odpovědi, že on representuje to, že boj pro ukrajinskou nezávislost je vyšší hodnotou nežli tyto oběti, popřípadě nic moc neznamenají, nejsou důležité v daném kontextu, či že nemají s Banderou nic společného ( a na to máme pana Svobodu)
Nemyslím si, že všichni Ukrajinci na něm lpí. Lpí na něm přirozeně určitě fašisti. A část radikálnější protiruské strany. Kolik ale přesně ví Bůh. Ale za válečného stavu takový hrdina určitě přijde vhod i širšímu publiku. V nějaké koalici zájmů často ti jedna stana nechá nějaká symbolická gesta, takže klidně předtím, při jeho symbolickém oceňování mohlo jít o obchod mezi různými proudy.
Jak rozumně tvrdí resoluce Evropské Unie z 2010
(EU) Deeply deplores the decision by the outgoing President of Ukraine, Viktor Yushchenko, posthumously to award Stepan Bandera, a leader of the Organisation of Ukrainian Nationalists (OUN) which collaborated with Nazi Germany, the title of ‘National Hero of Ukraine’; hopes, in this regard, that the new Ukrainian leadership will reconsider such decisions and will maintain its commitment to European values;
S stejným emocionálním odporem, jako by si i ty hodnotil kohokoliv, kdo by se jako odkaz na svou identitu odvolával na Emanuela Moravce, nota bene, pokud by měl svojí armádu, která povraždila tvoje předky, se etničtí rusové dívají na Banderu. Když Kotleba pobíhá na Sllovensku s odkazy na Slovenský štát, je to zajisté důvodem k opovržení. Když ovšem máš před sebou takové ohrožení jako Putinovo Rusko, patrně to přebije morální ohledy ohledně politiky paměti. Koneckonců i nám se zdá, že územní celistvost Ukrajiny i s početným orkstvem uvnitř je větší hodnota nežli desetitisíce či statisíce mrtvých.
Kozáci často bojovali spolu s carem, takže jako symbolické centrum pro boj s ruSSáky moc vhodní nejsou.
Ve svém panteonu „teroristy„ má asi více států, potíž je ta, že terorista je naše civilizovaná definice a na minulé teroristy z dávných dob, třeba ze středověku to moc nemá smysl rvát. Terorismus jako vědomá politika právě nezávislosti vyhrával vcelku často, zvláště v koloniích, příkladem budiž třeba Alžír.
3 komentáře: “Mašín a Bandera”
Což si zahejtovat?
Jiné úvahy:
Ahoj zase v jiném e-environmentu 🙂
Asi se budu muset zaměřit na ten rozdíl pravice a levice. Dosud mě nenapadlo, že je to tak čirý kompas pro hodnocení historických událostí, jak se mi zdá, že naznačuješ. To by totiž mohlo znamenat, že je pro mě levicové myšlení toxické, hlavně když na sebe bere třeba i nevědomky, nevím, pravicové ideologie, jako třeba panslavismus, anti-liberalismus atd.
Tak já si zakroužím kolem toho svého, vztahu k historii, neboť asi bys musel své úvahy více rozvinout, abych je mohl nějak uchopit. Třeba se do něčeho strefím.
Něco se v kultuře děje a toto dění historie popisuje pojmy. Struktury pojmů ti omezeně dovedou předvídat nějaké pravděpodobnosti. To, že se někdo vztahuje k historii nějakým způsobem, o něm něco vypovídá, zároveň pokud má někdo nějakou pozici na politickém spektru, taktéž to dovede omezeně předvídat, co si asi bude o něčem, co je signifikantní pro přítomnost, v historii myslet, neboť jeho současné postoje se promítnou nějak do jeho uvažování o historii. Postoje k historickým událostem je součástí chápání přítomnosti a historie tak bývá instrumentalizována pro politické postoje, legitimizuje je v očích jejich nositelů. Není to pouze navázáno na rozdělení pravice a levice, ale další dělení, například náboženské, etnické či zájmové. Katolíci nebudou husity hodnotit stejně jako protestanti. Nebo národní, pro etnického Němce z Čech v první polovině 20. Století má Zlatá bula sicilská dosti jiný význam, nežli pro Čechy (kterým v mj. reprezentuje „nezávislost“ Čech na císaři). Či Bandera pro etnické rusy nebo krajně pravicové Ukrajince. Určitě bych nesouhlasil, že toto pojetí nabízí “čirý kompas”. Je to vodítko k něčemu, k uchopení souvislostí, jak se používá historie v současnosti interpreta. Spíše se zabývá mechanismem a různými vztahy. Existence Zlatá buly sicilské je nějakým historickým faktem, ale hodnocení místa Zlaté buly sicilské pro dnešek je už interpretací.
Když jsi napravo, tak tě nějaký závěr paradoxu v příběhu v případě Mašínů v tomto chápání, který nabízím na základě práce jiných a chytřejších autorů, posune trošičku nalevo na pomyslné ose mezi levou a pravou, to ale neznamená, že by třeba nezůstal napravo. Když se to koneckonců nestane ani tématem, nemůže tě to ani někam posunout. Proto se jedná pouze o inklinace. Obecněji ovšem tyto inklinace mají inklinaci se překrývat. Když budeš chodit na slety komunistů a tam jim tvořit uličky hanby, tak je velmi pravděpodobné, že také vzýváš Mašíny jako velké hrdiny. Mašínům věnuje větší množství pozornosti (stejně jako Horákové a padesátým letům) spíše pravice někde kolem TOP09 a části ODS, kde jej vzývají jako hrdiny, kdežto například Klaus, kterého bys z levičáctví asi nepodezříval, jim nechtěl dát státní ocenění kvůli nejednoznačnosti. Čtu li ho správně, tvrdí, že historická zkušenost může být taková nebo maková, ale ta nejednoznačnost uvnitř ji vylučuje ze symbolické afirmace pomocí metálů a státní symboliky.
Zdroj: https://www.denik.cz/z_domova/klaus_pro_masiny20080310.html
To, že se Klaus jakoby tímto posunul mírně na levo, tak nějak vůbec neohrožuje jeho pravičáctví. Ten sdílí i nějaký závěr i se mnou či někým kdo je i na levo ode mě.
Způsob, jakým o tom mluvím, je téma instrumentalizace historie, což je docela módní téma mezi historiky, z nichž někteří, ne li většina, by měli minimálně připomínky k tomu, jak jsou u mě aplikovány. Např. co jsem našel první na netu z nějaké rezence:
„Velmi frekventovaným (ba až módním) tématem euroamerických historiografií se v posledních desetiletích stala role historie při utváření kolektivních identit a problematika vzpomínání/zapomínání ve veřejném prostoru zastřešovaná např. pojmem kultury vzpomínání (Erinnerungskultur) či historické kultury (Geschichtskultur). Tato bádání zároveň kladou silný důraz na mocenskou, politicko-ideologickou instrumentalizaci jednotlivých forem lidského „styku s dějinami“.
V běžném lidském provozu si paradoxů v historickém vyprávění nevšímáme, prostě takto nepřemýšlíme. V zásadě ta symbolika v příběhu dovoluje lidem cítit či nazírat politický postoj: stejně jako obyčejný věřící v kostele asi moc nechápe dogmata, jsou mu zprostředkovány obrazy, skrze které pocítí sdělení. Historie je pro to přirozeným zdrojem.
Hlavní osou je ovšem u dělení levice a pravice ekonomická otázka, tj. distribuce zdrojů. Takových otázek je značné množství, zrovna Mašínové jsou dnes spíše druhořadá. Před sto lety byli podobným symbolickým centrem husité, kde nešlo ani tolik o levici a pravici, ale národní povahu. Dnes už to téma, na kterém se láme chleba, není. Dělení je užitečná zkratka, která je skvělým sluhou, ale špatným pánem.
To, zda li jsi na pravici nebo levici, čech či němec, katolík či protestant má nějaký vliv na to, s jakým předporozumněním budeš chápat jejich příběh a zkonsumování historického příběhu a jeho interpretací v tvém ideovém milieu ovlivní, kam a zdali se posuneš (ale třeba i neposuneš) na pomyslné škále vpravo či vlevo, pokud je to kolem tebe téma při tvém rozvoji vnímání světa.
Pro mě je tak nepochopitelné, že by pravice nebo levice jako taková mohla být vůbec toxická, když to je pouze náš pojmový nástroj k uchopení idejí o politice. Stejně jako podobně by mi přišlo absurdní, že by muži nebo ženy,němci nebo češi jako celek měli být toxičtí. Jednotlivé skupiny z kategorie zajisté ano, protože se například propagují násilí a hlásí se k sobě podobným v historii.
Vedle toho i nějaké politické uskupení může dávat přednost výkladům jedněch historiků před jinými, protože prostě ti historici vidí svět (a historii ) jejich očima. Což je přesně příklad mediálně známých postav z ÚSTRU. Pro dané politické uskupení není obyčejný historik moc vhodným partnerem, protože ten není moc zapelíškován v kultuře jedné pravdy. Takže mají svého Svobodu či Blažka, či nedejbože Padevěta, kteří jim dovedou zprostředkovat vytoužené interpretace, které jim potvrdí správnost jejich postoje.
https://www.facebook.com/photo/?fbid=10221499226089927&set=pcb.10221499273251106
Když už je člověk neokon, zajisté uvítá naprosto nesmyslné vývody Svobody, protože prostě ty díry v jeho racionalitě nevidí přes své ideologické brýle. Zrovna u Bandery se člověk může těžko vyhnout souvislosti jeho osoby s masovými vraždami, a hle, pan Svoboda to dělá, zrovna když je to užitečné pro jeho politické postoje. Rudolf Hess se také nemohl podílet na holocaustu, protože byl ve vězení, když se to dělo a nikoho nenapadlo, že by s ním neměl nic společného. Skoro přirozeně je pan Svoboda se svými vývody populární na místech, kde by to zrovna člověk očekával.
Čili to, co si do historie včítáš, vypovídá něco o tom, jaké máš postoje. Když sis včítáš bez komparace do historie své politické předsudky, historie ti vynese nesmyslné výsledky. Říká se tomu Gigo efekt https://en.wikipedia.org/wiki/Garbage_in,_garbage_out. Protože pan Svoboda vyvozuje závěry, ze kterých jsou zřetelně cítit jeho politický postoje, není to historie “ sine ira et studio“. Pochopit proč pan Svoboda vyvozuje tak nesmyslné závěry, k tomu vztah politických postojů a historie poskytuje nástroj, který když se použije, tak docela dobře do sebe zapadá. Jeho výklady nepovažuji za hodnotné, jak z něj ta předpojatost čiší. Pokud jde o historická bádání, já jej mám zařazeného do v kategorie postav jako je Vondruška .
Tomu, zdá se, rozumím. Šlo mi spíš o vztah ideje a její aplikace, takže bych tu toxičnost viděl v neblahé aplikaci, ale to se zatím jeví jako slepá ulička úvahy.
Nosnější snad bylo něco jiného. Přišlo mi, že když jsi psal poprvé o rozdílu mezi tím,že je někdo víc nalevo, nebo napravo, tak tam šlo o rozdíl hodnotový. Být nalevo tam znamenalo něco jako „bezvýhradně upřednostňovat hodnotu lidské života bez ohledu na to, co ten člověk zastává nebo reprezentuje“. Být napravo pak znamenalo opak: „příležitostně popírat hodnotu lidského života, když jsou ve hře nadřazené ideje“. Musel bych to precizovat, ale v obryse je to snad zřejmé.
Když pak píšeš, že rozdíl pravice a levice je o přístupu ke zdrojům,je to asi jednodušší:levici jde o zdroje pro všechny,zatímco pravici jen pro některé.
Kromě toho je ten rozdíl ještě zmatečněji mnohoznačný. Pravice pro nezávislost na řízení státu, zatímco levice pro větší státní kontrolu. Pravice pro tradici, zatímco levice pro novoty a revoluce. To už jsme pak asi u Francouzské revoluce.