Sakralizace vojensko-ekonomických struktur Západu je přímým důsledkem katastrofy, jíž je propojení mýtu americké výjimečnosti s exaltovanou nenávistí k Rusku v podání postkomunistických antikomunistů.
Šiklová si o seniorech volících levici myslí totéž, co Zelenka, Issová a Mádl: jsou to ubožáci koupení Paroubkovým populismem.
Obzvlášť nechutným případem byla výstava estébáků – tam bylo zlo konečně správně zarámováno. Jen se na ně – na ty zrůdy – všichni podívejte, takhle vypadají! Jak se hnedle všem uleví – zlo je venku, uvnitř ho netřeba hledat. To je svazácký způsob.
V základu ideologie Respektu leží silný moralistický antikomunismus pojímající celé čtyřicetileté období minulého režimu jako esenciální Zlo. V kontrastu vůči tomu jsou demokracie, svoboda a lidská práva pojímány jako esenciální Dobro.
Samotná víra v moc historie, která soustavným vyjmenováváním minulých krutostí prý může zabránit jejich opakování, je ale slepá. Evokuje pověstné vojevůdce v generálním štábu, kteří jsou nyní již dokonale připraveni na minulou válku.
Štětina si vymyslel legendu, která je sice zjevnou fabrikací, ale umožňuje udržovat dekorum a tvrdit, že na jeho vázací akt existují dva možné, stejně legitimní pohledy.
A tak i u nás povstali noví protiruští bojovníci, kteří si léčí své mindráky, protože si se Sověty ani s Rusy nevyřizovali účty, když to bylo aktuální, a tedy důstojné.
Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/je-kalousek-rusky-spion-0w0-/tema.aspx?c=A160215_180448_pozice-tema_lube
Senátor Jaromír Štětina viní Bezpečnostní informační službu (BIS) z toho, že se ho snaží zastrašovat. Vlastní totiž údajně dokumenty o nezákonné spolupráci vysokých důstojníků tajné služby s policisty a státními zástupci.
Podle zdrojů blízkých BIS k tomu používají i zneužívají své vlivové osoby a agenty. Patří k nim i aktivista Tomáš Pecina, bývalý pracovník BIS Jan Schneider a novinář Jan Rejžek,“ uvedl senátor.
Klíčový je obraz, který mobilizuje k boji, obraz nepřítele. Figura nepřítele má zásadní význam zejména u hnutí, které z nepřítele udělalo klíč ke svému vymezení. Jako mobilizující obraz nám budou sloužit právě charakteristiky nepřítele, které představují klíč nejen k pochopení toho, jak subjekt vnímá nepřítele, ale též toho, jak vnímá sám sebe (prostřednictvím jeho negace), jak vnímá charakter boje a sociální prostor, v němž se boj odehrává.
Poznatek, že za komunismu existovalo vyjednávání na lokální úrovni, není nijak nový. Nicméně odhaluje jeden problém, který může být pro lidi trochu nepohodlný. Společnost totiž nežila v permanentní opozici nebo střetu s režimem – což je normální. Pokud totiž nepanuje nějaký výjimečný stav, lidé chtějí žít normální život, snaží se vyjít s platem, zakládat rodiny, budovat domovy a podobně.
Tento zápis jsem podepsal. Zápisem skončil desetihodinový výslech a byl jsem propuštěn. Tím jsme získali několik cenných hodin k likvidaci listinných materiálů KPSP a pro varování ostatních členů skupiny. Trik s nabídkou spolupráce zachránil řadu lidí včetně mého otce. Někteří byli sice předvedeni k výslechu, ale nic jim StB nemohla prokázat. Nikdy jsem se StB ani s její kontrarozvědkou nespolupracoval a jsem na to pyšný.
Konec monopolistů totalitní moci. Strůjci přemnoha hanebností se rozplynuli nebo aspoň přejmenovali – s výjimkou naší rodné země, jíž nelze upřít též jiný primát: v roce 1946, na den svatého Filipa, národ měl tolik Filipa, že jako jediný ve svobodných volbách dal komunistům svou největší důvěru. Ti se pak postarali o Vítězný únor 1948.
V roce 2008 publikoval Pullmann v časopise Soudobé dějiny článek „Sociální dějiny a totalitněhistorické vyprávění“, kde poukázal na neudržitelnost modelu založeného na teorii totalitarismu, jehož údajná hegemonie v historiografii se podle něj začíná pomalu rozpadat. O tři roky později mu vyšla zmíněná kniha. Pullmann se v ní zaměřuje na období tzv. perestrojky v Československu. Zajímá se jak o celkový vývoj, tak o různé sociální skupiny – konkrétně straníky, experty a dělníky.
Komunismus (přijmeme-li sporné použití tohoto slova jako označení pro režimy, v nichž vládla komunistická strana) a nacismus mají řadu odlišností. I kdybychom ale pro účely této diskuse přijali ekvivalenci, kterou se antikomunisté snaží prosadit, stále je třeba odlišit „popírače“ a „revizionistu“. Pullmann není Robert Faurisson ani David Duke – nepopírá žádná fakta.
Podle úvodního prohlášení kampaně Proti ztrátě paměti se prý čím dál víc prosazuje „morálně relativistický pohled na minulost“, spojený se ztrátou paměti. Ten údajně vyhovuje těm, kteří „nemají čisté svědomí“ nebo „různým demagogům a manipulátorům“. Morální soudy o minulosti navíc nelze oddělit od antikomunismu, který je podle organizátorů „stejně důležitý jako antinacismus nebo antirasismus“. Minulost údajně zasahuje do našich životů, a kdo si myslí, že ne, je na omylu. Takovéto kampaně ukazují, že antikomunismus může opravdu leccos vypovídat o naší přítomnosti.