Z Opuštěné společnosti vychází sám autor opuštěně: zavřený v zahradě lidí a hesel, které má rád, neschopný o jejich hodnotě a významu přesvědčit nikoho, kdo už nebyl přesvědčený společně s ním.
Čeští intelektuálové se s oblibou vyžívají v jakési formě „sebenenávistného“ výsměchu naší národní „čecháčkovské“ průměrnosti. Ve skutečnosti jde spíše o blahosklonný projev elitářské nadřazenosti, který sklízí své plody – naposledy během přímé volby prezidenta, kdy „kníže Karel“ cílil svou kampaní právě na tuto takzvaně „lepší“, sebevědomou a kosmopolitní část společnosti.
Dne 28. 5. 2012 zveřejnil týdeník RESPEKT (č. 22) dva pozoruhodné redakční texty: čtyřstránkový materiál redaktorů Jaroslava Spurného a Ondřeje Kundry „Dvojí agent na útěku“ a komentář redaktora J. Spurného „Divné hry BIS“. Základním kamenem novinářské stavby obou článků jsou spekulace, domněnky, polopravdy a lži, jejichž cílem je Bezpečnostní informační službu pošpinit a veřejně obvinit z hrubého selhání.
Horáček jeho duel s prezidentem Milošem Zemanem přirovnal napínavostí a významem k hokeji České republiky proti Rusku na mistrovství světa či olympiádě. „A my proti těm Rusům hrajeme,“ dodal v narážce na proruský kurz současného prezidenta.
Zdroj: https://volby.idnes.cz/drahos-setkani-s-dobrovolniky-lucerna-dhz-/prezidentske-volby-2018.aspx?c=A180122_171657_prezidentske-volby-2018_kop
Lidé, kteří sami sebe považují za výkvět národa, se v poslední době začínají tuze zlobit na své spoluobčany, pokud tito ve volbách volí „špatně“. Tedy pokud volí podle svého mínění, jež je ovšem, podle mínění oněch „elit“, výsledkem jejich venkovanství, nízkého vzdělání a nedostatečné odpovědnosti vůči zemi.
Nárok na odbornost v ní ale musí být podepřený seriózním výzkumem nebo praktickými zkušenostmi v dané oblasti, díky němuž mohou odborná tvrzení stavět na pevných základech a být zasazována do širších souvislostí. Evropské hodnoty jsou jen jedním, byť krajním příkladem, kam až může stírání hranic ideologie a odbornosti ve veřejné debatě dojít.
Výraz „městský liberál“ se už zase dostává do popředí českého zpravodajství, to proto, že většinou se tenhle typ vylíhne vždy po každém referendu nebo demokratických volbách, po nichž s naprostou jistotou prorokuje jak zkázu státu, tak i zkázu samotné demokracie.
Při hodnocení aktivit cizích států vůči České republice stačí jednoduché cvičení – ohrožují americké kulturní aktivity některý z českých národních bezpečnostních zájmů? Ne, tudíž nejsou hodnoceny jako nepřátelské. Ohrožují ruské snahy zpravodajsky infiltrovat české politické a bezpečnostní instituce nějaký český zájem? Ano, například jeden z životně důležitých – „politickou nezávislost“.
Je s podivem, kolik takzvaných bojovníků za naši Ústavu a náboženské svobody dokáže vést současně svatou válku proti svobodě politického vyznání. Přitom to by mělo být jedním z našich základních lidských práv. Přesto, s blížící se prezidentskou volbou se opět objevují názory – a nejenom soukromých osob, ale bohužel i zástupců kulturní scény, médií a politiků – že kdo bude volit M. Zemana, tak je „ducha mdlého“, „zlý“ či prostě „bezcharakterní“.
Míra povýšené arogance, ne-li pohrdání lidmi dosahuje u něho a u lidí jeho životního okruhu – troufneme si říci pražské kavárny – mimořádné úrovně. Je v tom trochu poněkud opožděného a už vůbec ne originálního (a autentického) hraní si na lidovost – „pořád umím s lidmi z okraje mluvit! V zapadlých krčmách mimo Prahu zažívám velké štěstí, protože tam nikdo neví, že jsem spisovatel“.
Krom toho je celý diskurs totálně propagandisticky vyhrocen, když opomíjí tucty důkladně doložených příkladů, kdy takto postupoval Západ, a snaží se vzbudit dojem, že takto perfidní metody používá jenom Rusko. Podobně ubohá je pasáž, kdy Peter Pomerantsev hovoří o „aktivních opatřeních“, jako by je používaly pouze ruské zpravodajské služby. To by si člověk už musel nechat polovinu mozku vyoperovat, aby ho nenapadly otázky, jak je tomu obecně.
Soudnost u českých odborářů je, jak se zdá, malá. Nenávistný server Parlamentní listy páchá téměř každodenně trestné činy vyvolávání nenávisti vůči náboženství a vůči skupinám obyvatelstva. Téměř denně páchá i trestný čin šíření lživých poplašných zpráv. Všechny tři tyto trestné činy mají být podle trestního zákoníku ČR trestány třemi lety vězení nepodmíněně.
Nejvtipnější je, že Čulíkovi se nelíbí, že Středula poskytl Parlamentním listům rozhovor. Ano, slyšíte dobře, rozhovor. Každý soudný člověk ve funkci předsedy odborů poskytne rozhovor novinářům. A nekádruje je. Čulík kádruje. Stejně jako novináři Lidových novin. Černochům nenaléváme, Židům neprodáváme a redaktorům Parlamentních listů neposkytujeme rozhovory. Liberalismus v praxi.
„Slovanská epopej je strašlivá nepodařenina. Všechny tyto vzrušené vášně okolo Slovanské epopeje jsou bizarní a nesrozumitelné. To dílo je totiž opravdu omylem,” říká profesor sociální a kulturní antropologie Martin C. Putna.
But the true story of fake news is at once far more banal and yet ultimately just as pernicious as Trump’s fake news boogeyman. Sorry, Donald … the problem is not that the news is a bunch of made-up lies or salacious slanders cut from whole cloth. Nor is it a conduit for some nefarious political agenda. Their primary motive is the most All-American motive of all … it’s the profit motive.
Podstatou „boje o ČT“ byl boj o moc ve státě. Menšinová (Havlova) skupina spolu se zaměstnanci ČT obsadila prostory této veřejné instituce, po mnoho týdnů beztrestně a bez omezení využívala veškeré ekonomické, finanční i personální zázemí a nikdy za to nikdo z nich nebyl pohnán ani k hmotné, natož trestněprávní odpovědnosti.
Nástup internetu a rozvoj sociálních sítí s nabídkou volně dostupných informací a názorů, snadná možnost komunikace s ostatními, zveřejňování vlastních názorů, fotografií a videí ve virtuálním prostoru – to vše stírá rozdíl mezi důležitým a banálním. Globální sítě přinášejí svobodu ve sdílení informací, ale rovněž i možnost manipulace. Máme chápat rostoucí roli sociálních sítí pozitivně nebo negativně? Přispívají k šíření informací nebo spíše jen vytvářejí fámy?
Zřetelným faktem je, že kritické publikum, které sleduje i referování tradičních médií, má v důsledku rostoucí alternativy v prostředí sítě sítí možnost získat zcela jiný pohled na domácí a světové události, než ten, který mu po desetiletí předkládala média hlavního proudu, mainstreamu.
Za čtvrté kýč chce mít monopol ve veřejném prostoru, chce být pro všechny povinným modelem, zastřít neredukovatelný konflikt mezi rozdílnými, ale stejně legitimními hodnotami. Kdo ten monopol popírá je klasifikován jako neduchovní a nemorální člověk: kdo nesdílí své dojetí s celým lidstvem, není člověk – taková je totalitní logika kýče.
Hysterická kampaň kulturní fronty na podporu Karla Schwarzenberga přiměla mnoho lidí k tomu, že volili navzdory médiím a pražským elitám. Podpora „knížete“ navíc ukázala, s jakou lehkostí lze zmobilizovat veřejné mínění, které přitahují vrozené majetkové a politické nerovnosti. Kde se vzalo novodobé české lokajství?
V důsledku toho naletěli mladí frikulíni i na tuto polickou komedii starých partajníků, které jen přidali rozměr happeningu. Celé to zaangažování mládeže je tak bolestně povrchní (viz ty placky s punkáčským čírem a zavíracími špendlíky, či vyčpělá limonáda obrázku Schwarzenberga jako symbolu vzpoury nebo změny), že si architekti této propagandy mohou mnout ruce a pochvalovat si: „Odteďka si můžeme s touhle masou dělat cokoliv; už neexistuje nic tak blbého, že by nám to nemohlo projít.“