To připomíná ony polistopadové křeče nastoupivších „nových kádrů“ v trestněprávních orgánech, kterým dlouho nedocházelo, že onen vágní pojem „vazby“ má (v případě pravdivosti) pouze omezený zpravodajský význam.
Je také příznačné, že veřejnoprávní televize soustavně diskriminuje KSČM, ale v jejím čele sedí bývalý komunista. To je, myslím, celkem roztomilé. Nevím, jak s tím Wollner, Fridrichová a Moravec dokážou žít.
„Sesazování“ Miloše Zemana už není jen karikaturou intelektuálního potenciálu strůjců, aktérů i komparsistů dosti divoké kampaně. Slovní obhájci demokracie se již stávají pro demokracii faktickou hrozbou.
Od 7. února do 13. listopadu 2007, tedy více než devět měsíců, byl prvním vicepremiérem vlády ČR trestně stíhaný lidovec Jiří Čunek a nikomu z ODS, KDU-ČSL či Strany Zelených to nevadilo
OSCE Representative on Freedom of the Media Harlem Désir today condemned recent violent attacks against reporters at an event in a hotel in Prague following the election of the Czech president.
Pokud by se totiž v září 2015 kancléřka nerozhodla otevřít hranice a přijmout tisíce uprchlíků, kteří „uvízli“ v Maďarsku, mohlo to mít fatální dopad právě na Řecko. Faktické uzavření balkánské cesty by, jak tvrdí Manow, vyvolalo nezvladatelný nápor migrantů na řecké území. Řecku by hrozil chaos a velké ekonomické problémy. A to nebylo v zájmu Merkelové, která předtím prosadila miliardové německé investice do zadlužené řecké ekonomiky.
V závěru se musím vyjádřit i k atmosféře kolem celého, nadměrně zpolitizovaného případu, který mi začíná dost připomínat úpornou snahu najít důkazy o ovlivnění amerických prezidentských voleb ruskými hackery a agenty.
Třídní boj, který skončil identifikací dělníků s existující konzumní společností, je třeba nahradit novým bojem – bojem za zrovnoprávnění okrajových identit, tedy těch, které se systému nepodařilo znormalizovat.
„Nakonec každý, i průměrný propagandista, píárista ví, že jediná účinná propaganda je ta, která jako propaganda vůbec nevypadá. Jinak řečeno: „Nejlepší PR nezanechává žádnou stopu“.“
Nejsme malé děti! Pamatujete si to heslo, kterým se dělníci v pražské ČKD v roce 1989 postavili proti marazmatickému režimu jedné státostrany? Přesto dnes lidé jako například Jiří Pehe, který patří celé roky k českým „opinion makerům“, píše, že Češi se chovají jako zakomplexovaní teenageři, kteří se bouří proti svým úspěšným (západním) rodičům a propadají vlastní podprůměrnosti.
Je to vskutku veselá situace: kritici přiznávají, že nevědí, co text znamená, ale bez ohledu na to je jim předem jasné, že je otřesný a nechutný. Jiný novinář se na Facebooku ptá slušnější formou na totéž – tedy na to, jak to Nohavica vlastně myslel… A v tu chvíli sklapla past. Kritici se nechali nachytat, že i při svém vzdělání berou smrtelně vážně tu nejtrapnější otázku učitelů z rakousko-uherských středních škol: „Co tím chtěl básník říci?“ – Jestli tím, pánové, náhodou nechtěl říci přesně to, co řekl.
Čeští intelektuálové se s oblibou vyžívají v jakési formě „sebenenávistného“ výsměchu naší národní „čecháčkovské“ průměrnosti. Ve skutečnosti jde spíše o blahosklonný projev elitářské nadřazenosti, který sklízí své plody – naposledy během přímé volby prezidenta, kdy „kníže Karel“ cílil svou kampaní právě na tuto takzvaně „lepší“, sebevědomou a kosmopolitní část společnosti.
Když se před patnácti lety rozptyloval dým z věží Světového obchodního centra, ptala se západní společnost chvíli sama sebe: Proč nás tak nenávidí? Objevila se vysvětlení v mocenské převaze, kořistění ze zdrojů třetího světa, imperialismu. Vše ale nakonec převálcoval odkaz k islamismu či fundamentalismu, což byla učená formulace věty: Oni jsou prostě takoví. Nepotřebujeme sebereflexi naší imperiální politiky, ale víc impéria.
K [moderní tradici společenského angažmá intelektuálů] bohužel patří i sebedramatizace a okázalé zveřejňování nejvnitřnějších stavů vlastního ducha. Míra vášně se stává mírou pravdivosti. Patří k ní povrchní charakterové, či dokonce estetické soudy namísto důkazů. A patří k ní i kolektivní rozměr: vystavovat na odiv sílu přesvědčení se stalo pojítkem, podle něhož v sobě lidé navzájem poznávali spojence.
„Dozvěděl jsem se, že nové obch. podmínky mohou dopadnout i na weby, které mají „pouze“ jiný pol. názor. Tak jsem tu cenzuru zrušil,“ odůvodnil Lukačovič rozhodnutí společnosti.
A tak se to ve veřejném prostoru hemží xenofoby, šovinisty, fašisty a nacisty. Nikdo se moc nenamáhá tím, kde se najednou všichni ti lidé vlastně vzali, i když je pravda, že některé části kulturní levice ví, že je potřeba kontrolovat média, zakazovat, cenzurovat a že za vše na světě, včetně špatného počasí může Putin a Parlamentní listy.
Začněme snad nejobvyklejším argumentačním faulem. Miroslav Kalousek v duelu „přiznává politickým soupeřům prostě úspěch v propagandě.“ ČSSD a KSČM totiž podle něj vedly „brutální negativistickou kampaň“. Použití slov se silným negativním nábojem má tak v divákovi vyvolat zášť k protistraně.
Až Trumputin udělá z Evropy jeden velký pracovní tábor, nebo horečně zbrojící válečné ležení, nebo raketovou střelnici (vyberte si svého strašáka), budou se poslední zbývající liberálové moci v uzavřeném kroužku elitních muklů vzájemně utvrzovat ve své exkluzivitě. A špekulovat, kdo další za to může, že lidi nepochopili výdobytky doby a nenamáhali se hájit jejich svobodu slova.
Wherever he travels, Václav Klaus can be assured a welcome reception from likeminded free marketers. The former president of the Czech Republic cites Margaret Thatcher as his political heroine and became famous throughout the post-communist space for spearheading the rapid privatization of state-owned enterprises as prime minister in the 1990s.
Ve svém netrpělivém moralismu Václav Havel promítl do americké vojenské moci svou vizi antipolitické politiky – „politiky jako praktikované mravnosti; jako služby pravdě“. Přehlédl, že americká unipolární světovláda je jen zjednodušenou verzí cynismu a nemorálnosti světovlády bipolární. Jak jeho nejslavnější slogan Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí dokazuje, minul se také s Hegelovou filosofií, která nás naučila rozumět tomu, že tragédií dějin není boj Pravdy a Lásky proti Lži a Nenávisti, ale boj jedné Pravdy proti jiné Pravdě a jedné Lásky proti jiné Lásce.