V té souvislosti Veselý několikrát opakoval, že „národoveckou levici“ (do které kromě mne zařadil i Kellera, Irenu Ryšánkovou, Marka Řezanku a další respektované publicisty, mimo jiné autory i Argumentu) neuznává a výslovně dodal, že „s pravičáckýma konceptama konzervatismem a vlastenectvím prostě nikdy nebudu souhlasit“.
Dozvídáme se od nich, že jejich osobní životní zkušenost evropské identity je naprosto jedinečná a nikdo, kdo se necítí jako Evropan (rozuměj Západoevropan), nemůže rozumět vyšším hodnotám EU, pro něž stojí za to obětovat i některé základní principy demokracie.
Symptomatické je i to, že přes tuto jasnou absenci jakýchkoli politických idejí i jakékoli politické minulosti se už 10 dnů po oznámení kandidatury ocitl Jiří Drahoš na špici průzkumů veřejného mínění se 17,5 %.
Klein zdůrazňuje, že v každé době a za všech podmínek je primárním prostředkem k praktické aplikaci této ideologie privatizace veřejné sféry. Což zahrnuje i kulturu dávno soustředěnou hlavně na soukromé, erotiku, a málo přispívající k duchovnímu povznesení, k porozumění světa, ve kterém lidé žijí.
Od doby, kdy se mor tohoto moralizování zažral do těla české politiky, neprobíhá rozprava mezi politickými partnery, nýbrž se vede lítý boj mezi dobrem (to jsme my) a zlem (oni). A v boji za dobro jsou, jak známo, povoleny všechny politické, policejní a špiónské metody. Nakonec i v mezinárodních vztazích se do říše zla posílají dávky dobra v podobě náloží explodujících ve školách a nemocnicích.
V roce 1922 byly zrušeny zákony proti gayům a lesbám z dob carismu. Mnozí z nich později vzpomínali, že považovali bolševickou revoluci za příležitost, jak žít svobodněji. Zároveň došlo k prvním svatbám osob stejného pohlaví, třebaže k nim bylo nutné získat povolení od soudu. Některé LGBT osoby také začaly otevřeně působit v politice.
Jeví se jako reálné, že levicovým subjektům zůstali kmenoví voliči, ale obě strany přišly o protestní voliče a o ty voliče, kteří ideové ukotvení mají velmi slabé a část reaguje až na předvolební „nabídky“ od různých stran. Do budoucnosti to však znamená, pokud dosavadní trend bude pokračovat, ještě více problémů. Oba levicové subjekty také trpí obsahovou vyprázněností svých koncepcí.
Není to tak dávno, co patřil výraz solidarita bezmála k neslušným slovům. O solidaritě přece mluvili socialisté, tedy ti, kdo se zastávají neschopných a líných, kteří se neumějí, či dokonce nechtějí postarat sami o sebe. Převalila se první větší vlna uprchlíků a solidarita se najednou skloňuje ve všech pádech. Lekce ze solidarity jsou udíleny celým státům, našli se i politici a političky, kteří svým sousedům vyhrožují, že si jejich solidaritu vynutí třeba i po zlém.
Zatímco marxistická teorie je v drtivé většině vázána na vynuceně materiálně rovné státní zřízení, sociální trojčlennosti je dosahováno na úrovni paralelních polis (podniků a komunit) bez mocenské podpory v podobě změny státního zřízení.
Co zbylo z revolučních snů roku 1989? V Česku především povrchní uctívání módní ikony Václava Havla. Zbyl také pocit frustrace chudnoucí části české společnosti, která sleduje arogantní chování mainstreamových médií a mocenských elit prohlašujících se za jediné revoluční dědice.
V nešťastném Fantozzim vidím bolestnou tragiku průměrného člověka moderní doby, zakleslého v soukolí systému, proti kterému se nedovede vzbouřit. A tak jediné, co může ten nebožák dělat, je zkoušet zapadnout. Jeho marná snaha je zdrojem komiky, ale zároveň strašlivého smutku. Stačí si uvědomit, že jsme možná všichni víc Fantozzi, než si vůbec dovedeme připustit.
Řeč je o meritokracii – pohádce o tom, že když máte talent a tvrdě pracujete, překonáte sociální nerovnosti a vůbec všechny možné nepřízně osudu. Své postavení si přece zasloužíte a za všechno si můžete sami. Nebo ne?
Když nedokážete pochopit, proč se lidé chovají určitým způsobem, je nejjednodušší si namluvit, že lidé prostě nevědí, co činí. Přesně tak dnes přemýšlejí lídři evropských politických, obchodních a mediálních institucí v reakci na vlnu populismu, která se valí napříč kontinentem. Jsou v šoku z toho, že jejich krajané volí nezodpovědné demagogy.
Bývalý ředitel Útvaru pro boj s organizovaným zločinem Jan Kubice potvrdil deset měsíců po odchodu od policie důležitou okolnost, ke které dospěli jeho lidé při vyšetřování vraždy mafiánského bosse Františka Mrázka.
“To be talking about reducing the state further when effectively what you are doing is reducing taxes like inheritance tax and at the same time you are cutting benefits – that is class war.”
Chudoba není něco, co může člověk s dobrým sociálním zázemím reálně zažít, natož pochopit, během pěti dnů. Chudoba je začarovaný kruh, který kromě materiálního nedostatku skýtá neustálý pocit nejistoty a strachu o budoucnost – strachu z toho, co přijde, pokud onemocníme, rozbije se nám lednice nebo nám majitel domu, ve kterém bydlíme, zvýší nájem.
Poslední kniha sociologa Jana Kellera přináší nelichotivou analýzu současné společnosti, kterou charakterizuje všudypřítomná nejistota na jedné straně a bezstarostné snění o lepších světech na straně druhé. Příčiny obecné bezradnosti autor nachází v odkazu postmoderny, ale také v dědictví revolty osmašedesátého roku.